Povolání: tvůrkyně domova

Nikdy jsem netoužila být ženou v domácnosti. Vlastně mě to vůbec ani nenapadlo. Když jsem si v době dospívání představovala svůj život, měla jsem docela jasno (ha ha ha!). Maturita, vysoká, svatba, pár let práce, děti - dvě, možná snad tři a pak zase zpátky do zaměstnání. Ale známe to, člověk míní... Svého nastávajícího jsem potkala těsně před maturitou a ve dvaceti si ho vzala. Studium mi přes veškerou snahu nepřinášelo to, co jsem od něj čekala, a tak jsem toho s čistým svědomím nechala. Nikdy totiž nevydržím dělat to, co mi nedává smysl. A tak se stalo, že jsem sice nastoupila do práce, ale myslela jsem už na miminko. A nezůstalo u myšlenek, asi dva týdny po mém prvním opravdovém pracovním dni jsem držela v ruce pozitivní těhotenský test. Měsíc před mými třiadvacátými narozeninami se nám narodil náš první syn. Za dva roky další a po necelých třech letech přibyla ještě dcerka. Zatímco moje kamarádky řešily Erasmus a zkoušky, já jsem prala plíny, mixovala mrkvičky a byla jsem tak úplně spokojená. Ve chvíli, kdy už i ona mohla nastoupit do školky, jsem si začala hledat práci. Ukázalo se ale, že najít poloviční úvazek (o celém jsem vůbec neuvažovala), který by mi ve všech ohledech vyhovoval, není tak jednoduché. Pokusů bylo několik, ale žádný z nich neskončil dobře. Buď byla práce časově úplně mimo moje představy a možnosti a se museli zapojit další tři lidi, abych do ní mohla chodit, nebo byl problém v náplni práce, kdy jsem z ní byla v takovém stresu, že jsem si přivodila dost nepříjemné zdravotní problémy nebo zaměstnavatel nebyl ochotný akceptovat, že trojnásobná máma holt má někdy nemocné děti a nemůže ani nechce je hodit na krk babičkám. Byla jsem z toho opravdu nešťastná a vůbec nevěděla, co s tím mám dělat. Manželovo naléhání, ať už se konečně uklidním a zůstanu doma, jsem dlouho ignorovala. Všechny ženský přece chodí do práce! Všechny zvládají péči o rodinu i práci mimo domov! Nemůžu se přece jen tak flákat doma! Jak to, že já jsem jediná tak neschopná, že to nedokážu?! A tak jsem pořád hledala, přemýšlela, trápila se a modlila, ať už najdu to svoje místo. A pak se to nějak stalo. Najednou mi to došlo, něco mi docvaklo a já jsem konečně viděla, že v tuhle chvíli žádné další povolání hledat nemusím, protože už ho mám. Starat se o rodinu a domov vůbec není málo. Co zvládají nebo dělají jiné mámy, není moje věc. Já mám své místo doma a mým úkolem je zajistit, aby nám všem bylo tady dobře. Aby se můj muž mohl soustředit na svou práci s vědomím, že doma je o všechno postaráno a že se večer vrátí do příjemného prostředí, kde si může odpočinout. Aby děti mohly ve školce nebo družině trávit jen tolik času, kolik potřebují na hraní s kamarády a nemusely se cítit odložené. Abych měla čas a trpělivost s nimi udělat všechny domácí úkoly i upéct koláče. Abych já sama byla klidná a měla radost z toho, co dělám, protože moje nálada výrazně ovlivňuje celou rodinu. U nás se tomu říká žena v domácnosti, což zní možná trochu hanlivě. Proto se mi daleko víc líbí americký výraz homemaker, který by se dal přeložit jako tvůrkyně domova a mnohem líp odpovídá tomu, jak svou roli cítím. Nejsem prostě jenom žena, která je doma (a válí se na gauči, kouká na televizi a k tomu chroupe chipsy), ale den za dnem tvořím náš domov, starám se o to, aby všechno běželo hladce, bylo dobře zorganizované a všichni se v něm cítili bezpečně, příjemně a milovaně. Samozřejmě, že většina žen dělá to samé (nebo se o to aspoň snaží) a zároveň chodí do práce, ať už proto, že musí nebo proto, že chtějí. Pokud to zvládají ke spokojenosti své i celé rodiny, mají můj hluboký obdiv. Já ale v tuhle chvíli cítím, že je pro nás lepší, když se budu plně věnovat jen chodu rodiny. Neříkám, že to tak musí být navždy ani neříkám, že to je cesta pro každého, ale chtěla bych, aby to byla respektovaná volba. Když v dnešní době může být žena jadernou vědkyní, řidičkou kamionu i prezidentkou, může být přece čímkoliv. I tvůrkyní domova, a je to naprosto v pořádku.